Rekordní šňůra NBA slaví 46 let. Přiblížili se jí jen Warriors či Heat
07. 01. 2018, 19:00 » Perličky - Autor: Šimon Sedlařík
(zdroj: Nbasket.cz)
Lakers ze sezóny 1971/72 sice zdobila jména jako Wilt Chamberlain nebo Jerry West, obě hvězdy nicméně nechaly mládí už dávno za sebou. Kapitán Elgin Baylor byl navíc v průběhu ročníku nucen ukončit kariéru. I přesto se však slavnému klubu podařilo něco, co dodnes nemá obdoby nejen v NBA, ale i v celém americkém sportu. Ve "městě andělů" se totiž urodila šňůra 33 vítězství v řadě - a právě dnes uplynulo 46 let od momentu, co na ni parta trenéra Billa Sharmana navlékla poslední úspěšný korálek.
Zlatofialovou značku z Angeltown, jak zní jedna z mnoha přezdívek téměř čtyřmiliónové kalifornské metropole, tehdy hned na začátku nového ročníku postihla rána. Kapitán a nejzkušenější ze sestavy, Elgin Baylor, byl nucen po vleklých potížích s koleny ukončit kariéru. Jistě, jedenáctinásobný účastník All-Star Game už dlouho nebyl takovou ofenzivní hrozbou, co kdysi, a navíc vynechal i předchozí sezónu, přesto se však jednalo o zásah, z něhož fanouškům rozhodně volno nebylo.
Dnes se nicméně dá říci, že Baylorův odchod udivujícímu výkonu paradoxně dost pomohl. Hned poté totiž na jeho pozici zazářil mladík Jim McMillian, tehdy třiadvacetileté křídlo, jemuž nakonec rekordní série přichystala největší chvíle kariéry.
Lakers začali před říjnovými porážkami se SuperSonics a Warriors kalendář toho roku bilancí 6-1. Pomohly i tahy nového lodivoda Billa Sharmana - ten nejen přesvědčil egoistu Wilta Chamberlaina, že na hřišti nejlépe pomůže coby hlavní defenzivní motor, ale rovněž také posunul ofenzivního specialistu Gaila Goodriche na pozici střílejícího křídla, aby se zkušený Jerry West mohl soustředit na řízení hry.
Právě Goodrich, toho roku vykazující nejlepší čísla v kariéře, později prozradil, že osud k němu a jeho spoluhráčům nemohl být přívětivější.
"Pravda je, že my jsme se vlastně jenom bavili," vykládal vzrůstem nevelký skórer pro stanici ESPN. "Mám pocit, že tehdy jsme si tak úplně neuvědomovali, co se děje. Chodili jsme sebevědomě od zápasu k zápasu, já sám jsem třeba hrál všech dvaaosmdesát a cítil se pořád stejně. Neuvěřitelně jsme si věřili a víceméně jsme si o sobě toho času mysleli až příliš. Je ale fakt, že když se podíváte na všechna utkání oné série, jen málo duelů pro nás bylo opravdovou výzvou. Těsně skončil jen zlomek z nich, byli jsme tak dominantní."
Minidokument o sérii Lakers, jež dodnes nenašla přemožitele:
Všechno to začalo pátého listopadu, kdy Lakers přetlačili Baltimore Bullets 110:106 a po dvou ztrátách si připsali tehdy sedmý skalp. Kdo mohl tušit, že pomyslný opasek budou bez přestávky plnit déle než dva další měsíce?
Rekord? Hned bych měnil za titul
Celý ročník byl vůbec ve znamení velkých překonávání. Další dvě důležitá data si příznivci klubu zaznamenali hned v prosinci, když nejprve dvanáctého po 21. zisku s Hawks Lakers překonali rekord NBA, stanovený Milwaukee pouhý rok předtím, a následně tři dny před Štědrým dnem nadělovali celé Americe.
Ten den totiž rukou Lakers padli již zmínění Bullets, neboli dnešní Wizards, a pro vítěze to znamenalo už 27. výhru v řadě. Překonali tak téměř 56 let staré maximum z baseballu, které do té doby hrdě drželi Giants z New Yorku. Pod památný večer se podepsali nejvíce West a Goodrich s 37, respektive 28 body, kterým sekundovali McMillian s 25 a Happy Hairston s 18.
Jediný stobodový střelec historie Chamberlain ten večer zůstal pouze na šesti, pranic mu to však nevadilo. Slavil by o to víc, kdyby věděl, že Lakers svůj jedinečný počin protáhnou až do sedmého ledna, kdy znovu porazili Atlantu. V Georgii tehdy zvítězili o více než čtyřicet bodů a celá šňůra tak dostala skutečně dominantní tečku.
Třiatřicet vítězství, celková bilance 39-3. Výkon, který dodnes nedokázal nikdo zopakovat, určitým způsobem nadvláda nad všemi sportovními kluby nejen v zámoří. Skončil mimochodem jen o dva dny později, kdy Lakers doma v Inglewoodu nestačili na Bucks.
Byl to jen malý kaz na jinak perfektní jízdě, pokud však jste v něčem opravdu úspěšní, úplná spokojenost se nikdy nedostaví.
"Věděli jsme, že to jednou musí skončit," pokrčil po porážce rameny trenér Sharman a hned dodal: "Všechny rekordy bych klidně hned vyměnil za titul." Jako hráč totiž texaský rodák získal čtyři, ve trenérské kariéře mu však triumfy unikaly.
I zde se nicméně dočkal. Po základní části, kterou jeho svěřenci dokončili s bilancí 69-13, si Lakers v play off poradili s Bulls, Bucks i Knicks a vítězně dokončili ročník, který v určitých aspektech doposud nikdo nepřekonal.
Když už, tak se mu někteří pouze dokázali přiblížit.
Warriors, Heat a Rockets. Jinak dlouho nic
Majitel Heat Pat Riley, sám bývalý basketbalista, v jedné ze vzpomínek prohlásil: "Nemyslím si, že je někdo někdy vůbec překoná. Mám totiž pocit, že to ani v dnešních týmových sportech není možné."
Buď jak buď, například Warriors už sezónou 2015/16 dokázali, že dosáhnout se dá i na ty nejvzdálenější mety. Totéž co Riley si totiž experti mysleli i o bilanci Bulls, 72-10, z éry Michaela Jordana...
Golden State Warriors se prozatím dokázali Lakers přiblížit nejvíce:
Právě celek s Bay Bridge ve znaku se na omílanou rekordní šňůru doposud podíval z největší blízky. Osmadvacet vítězných zářezů si rozdělil mezi ročníky 2014/15 a 2015/16, přičemž druhý z nich začal čtyřiadvaceti úspěchy, což je mimochodem rovněž historické maximum ligy. Ironií je, že i tuto sérii tehdy ukončili Bucks.
Pouze o výhru méně si připsali Miami Heat v sezóně 2012/13, v roce 2008 zase Houston Rockets nenašli přemožitele ve 22 případech. Dvou desítek se dotkly ještě série Bucks či Capitols (Wizards), obě jsou však už notně vousaté - jejich aktéři jich dosáhli před 47, respektive 69 lety.
I proto tak ojedinělá řada Lakers může slavit narozeniny s pocitem, že ještě dlouho - a možná nikdy - nebude překonána. V současné době se totiž v NBA drží v popředí Celtics s šesti výhrami, hokejistům vládnou Avalanche s pěti zásahy, fotbalistům 49ers rovněž s pěti a baseballistům Rays se čtyřmi.
Při vší úctě ke všem zmíněným: je těžké si připustit, že by jejich skalpy mohly nakonec viset u pasů ve stejném počtu, jako kdysi u Lakers. Nebo ne?
Jak kdysi s úsměvem dodával Goodrich: "Naše šňůra byla o konzistenci. Musíte být schopni hrát noc co noc. Vždycky jsem říkal, že rekordy jsou tady, aby se překonávaly, ale u tohoto si nejsem tak jistý."
Myslete si co chcete, ale něco na tom je. Nebo se jedná pouze o další projev přílišné sebedůvěry, jež jednou zákonitě musí narazit?